V rámci hlavního partnerství na Výroční konferenci AFI, kterou naše Sdružení uspořádalo 3. září v České národní bance, vyzpovídala Míša Mlíčková Jelínková Jaromíra Kříže, ředitele Bilfinger Tebodin pro oblast střední a východní Evropy, a pobavila se s ním o jeho pohledu na současný stav investic ve stavebnictví, historii a pozici Bilfinger Tebodin na českém trhu a mnohém dalším. Opravdu zajímavý rozhovor si můžete přečíst níže:
V Česku se investuje buď do silnic, nebo nikam. Věřím, že se to brzy změní
Ředitel pro střední a východní Evropu společnosti Bilfinger Tebodin Jaromír Kříž mluví otevřeně o krizi investic v Česku, o tom, proč naši zemi minula nedávná velká vlna v této oblasti i o tom, jak se u nás za posledních dvacet let změnilo investiční prostředí i samotné projekty.
Společnost Bilfinger Tebodin letos slaví 75 let na trhu. Jak byste ve zkratce popsal její historii? A pro ty, kdo vás neznají - k čemu odkazují ona dvě cizokrajně znějící jména v názvu?
Současný název vznikl, když skupina Bilfinger koupila společnost Tebodin a pod tímto názvem letos slavíme celosvětově třičtvrtě století. V Česku letos taky slavíme – přesněji řečeno Tebodin Česká republika má letos dvacáté narozeniny. Tebodin je původem holandská společnost, která na konci 90.let expandovala do střední a východní Evropy a právě tehdy vstoupila do české společnosti Projekta. Tebodin mimochodem není jméno, ale zkratka složená z několik holandských slov, odkazujících k aktivitám společnosti, tedy projekční a inženýrské činnosti.
I český název Projekta odkazuje poměrně jasně k aktivitám původní české společnosti…
Ano. Projekta byl od 2.světové války největší projekční institut, působící na československém trhu. Podílel se prakticky na každém velkém stavebním projektu v bývalém Československu a dále i na projektech v zahraničí.
Například?
Byly to všechny velké průmyslové závody v Česku a na Slovensku, čímž myslím například Zetor, Škodovku, zbrojní závod v Martině, ale i závody Zetoru v Bagdádu, Egyptě a jinde ve světě. Kromě toho se z titulu svého know-how Projekta podílela i na tvorbě technických norem a standardů, a to desítky let až do privatizace společnosti v r. 1990. Její vliv na vývoj investičního prostředí u nás byl tedy dlouhodobý a zásadní.
A po revoluci?
Koncem 90.let odkoupila největší pobočku v Praze nizozemská společnost Tebodin a pokračovala v zapojení do velkých investičních projektů. Řekl bych, že díky své velikosti a síle se v 90. letech Tebodin podílel prakticky na všech skutečně zásadních investičních projektech, jako byla např. továrna Philips v Hranicích na Moravě nebo první rozšíření Škodovky Volkswagenem.
Jak dlouho působíte ve společnosti vy?
Já už jsem takříkajíc hnědé uhlí, nastoupil jsem již v r.1998, ještě do tehdejší Projekty. Pracoval jsem na různých pozicích, pobýval jsem i v zahraničí a momentálně mám na starosti region střední a východní Evropy.
Viděl jste tedy vývoj investičního prostředí v čase, navíc máte přehled o různých zemích a můžete tak hodnotit i vývoj investičního prostředí Česka ve srovnání se zahraničím. Jak byste tedy zhodnotil stav investičního prostředí v Česku v 90. letech a dnes? Jaké vidíte rozdíly?
Za prvé, zásadní rozdíl je ve velikosti projektů. Na začátku byly projekty obrovské, dnes jsou mnohem menší, ten propad je citelný. Kromě toho nám vyrostla konkurence, což je zdravé a umožnilo to, že se všichni hráči posunuli kvalitativně dál na úroveň plně srovnatelnou se zahraničím, což v 90.letech nebylo. V neposlední řadě se před dvaceti lety postupovalo jinak z hlediska procesu. Nejdřív se naprojektovalo a pak se vybral dodavatel, zatímco dnes jsou nejčastější jednoduché stavby, takové ty krabice, které vidíme podél dálnic. Naplno se rozjelo prostředí developerských projektů.
Jak fungují v praxi?
Častý model je, že developerská firma spekulativně nebo řekněme na klíč postaví dejme tomu výrobní halu. Tu si pak od ní pronajme klient, splácí ji a nakonec si ji, po určité době, může odkoupit. Nechtěl bych se pouštět do debaty, jaký model je výhodnější, jestli přístup inženýrský neboli EPCM nebo developerský, protože každý má své výhody a nevýhody. Například pro rizikové investice dává pronájem na určitý čas smysl. My každopádně developerské projekty v portfoliu nemáme.
Na jaké projekty, které Bilfinger Tebodin pomáhal realizovat, jste nejvíce hrdý?
Pro mě osobně byly asi nejzásadnější tři projekty z první vlny velkých investic: již zmíněné strategické rozšíření Škodovky, Philips v Hranicích – to byl mimořádně složitý projekt - a Bosch v Jihlavě. Dále pak rozvoje nových průmyslových zón v Ostravě a Plzni s továrnami jako Sungwoo Hitech, Panasonic nebo třeba Toyota v Kolíně.
Spolupracujete s některou z výše uvedených firem ještě dnes?
Asi 70% našich projektů jsou výsledkem opakované spolupráce. Naprojektujeme závod, ten úspěšně vyrábí, a když je časem potřeba ho rozšířit, obrátí se většinou klient opět na nás. Je to výraz důvěry a my si toho nesmírně vážíme. Ale pokud bych měl z perspektivy dlouhodobé spolupráce ocenit jednu firmu, byla by to Škoda Auto. Podílíme se na společných projektech už od 90.let. Z pohledu kontinuálních, dlouhodobých investic měla Škodovka a její tři závody největší význam a přínos pro české investiční prostředí. Nejde jen o to, co dělá sama, a i o všechny návazné investice.
Pomohlo vám AFI, tedy Sdružení pro zahraniční investic, v době, kdy jste v 90.letech začínali se Škodovkou a dalšími velkými projekty?
My jsme byli v 90. letech jedním z prvních členů AFI. Ukázalo se tehdy, že CzechInvest potřebuje ohledně velkých investičních projektů odbornou pomoc, protože nemá kanály, kterými by se dostal k firmám, které se v oblasti stavebnictví pohybují, přicházejí do Česka a potřebují se zorientovat na českém trhu. Našli jsme pak naprosto férovou cestu, jak CzechInvestu pomoci s odborným zázemím. Tak vzniklo AFI a my jsme byli u samých jeho začátků. A pořád v něm jsme.
Ale investiční prostředí se mezitím výrazně změnilo…
Ano, období kolem roku 2000 byla z pohledu investic výjimečná doba, ale jak se říká, nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Spíše než srovnání v čase je možná zajímavější, jak se k problému – protože úbytek investic netíží jen Česko - staví různé země kolem nás. Mně ohromně zklamalo, že se v posledních letech Česká republika - zřejmě z důvodu nedostatku pracovních sil a také kréda, že už nejsme montovna – stavěla negativně de facto ke všem průmyslovým investicím většího rozsahu. Argument byl, že Česko chce investovat do technologického rozvoje atd.. To je sice pravda, ale je spousta zajímavých projektů, o které jsme kvůli tomu definitivně přišli.
Ostatní země se k tomu postavily jinak?
Ano. Slovensko, Polsko i Maďarsko zvolily zcela odlišný přístup. Výsledkem je, že spousta investic šla k nim. V současné době je v Evropě v rozjezdu deset obřích projektů do elektromobility a možná jich nakonec bude ještě víc. Jde mj. o výrobu baterií a materiálu pro výrobu baterií. Všechny tyto projekty jdou mimo Českou republiku. A jsou to často projekty mimořádně technologické náročné, používající nejnovější technologie z USA a podobně.
Dá se to ještě nějak napravit?
Nemyslím. Pro tyto projekty už je pozdě, jsou definitivně pryč. Jdou do Polska, Maďarska, ale i Srbska či Rumunska. Já jsem s těmi investory mluvil, hned v počátku, a to díky tomu, že máme mezinárodní síť. Máme tak možnost se ke klientům dostat ještě dřív, než si ujasní, kde přesně ve východní Evropě zakotví. A oni mi tehdy řekli, že k nám nepůjdou, protože z České republikyje cítit absolutní nezájem. Že pochopili, že motivace je v Česku mít prostě není. A šli jinam.
Jak si to vysvětlujete?
V Česku prostě byl nezájem takové projekty získat. Chyběla vůle ze strany vlády, ze strany CzechInvestu. Sami klienti mluvili o tom, že byli překvapeni, s jakým přístupem se setkali, což dřív nebývalo.
Co tedy bude dál?
Slyšel jsem nedávno, že se situace má měnit - paradoxně díky krizi v souvislosti s Covidem. Že je třeba změnit přístup. Tak doufám v lepší zítřky. Řada projektů už je passé, ale snad se objeví jiné.
Jakou radu byste dal vládě nebo třeba regionálním politikům v souvislosti s investicemi?
Za prvé, neodmítat žádnou investici předem. Prověřit, co daný projekt opravdu přináší, jaké technologie s sebou nese a tak podobně. Některé projekty, například v oblasti chemického průmyslu, možná nepřinesou spoustu pracovních míst, ale z pohledu rozvoje České republiky jde o velice zajímavý sektor. Když se podívám na západ od nás, ekonomika se tam točí na procesních technologiích a na nich se točí obraty a peníze a vyžaduje se vysoce kvalifikovaná pracovní síla. U nás toto není z více důvodů.
A vy si tedy myslíte, že do budoucna je možné toto změnit?
Podívejte, říká se, že naděje umírá poslední. První bitvu jsme prohráli na plné čáře, ale budou další, a ty vyhrát ještě můžeme. Pokud by se to povedlo, mohlo by to pomoci posunout Česko dál.
Nejsou tyto chemické provozy ekologicky zatěžující?
V dnešní době každý slyší chemie a okamžitě mu vytane ekologie. Ale dneska už tyto věci de facto nemusejí ani mít návaznost, záleží, o co přesně jde. Každopádně když Česko rezignovalo na nedávnou vlnu investic, nebylo to kvůli ekologii.
Můžete tedy říct, o jaké konkrétní investice Česko přišlo?
Já to samozřejmě vím, protože my v těch zemích, kam investice nakonec šly, působíme. Ale problém je, že na všech těchto projektech, zejména na speciálních technologických projektech pro baterie, jsou mimořádně přísné NDA, nemohu tedy nic bližšího specifikovat.
Čili Bilfinger Tebodin se na těchto nových projektech podílí v jiných zemích, ale ne v Česku.
Přesně tak, a to mě jako Čecha mrzí. Tebodin Czech Republic býval jednou z perel sítě Tebodinu ve střední a východní Evropě, byli jsme schopni dělat neuvěřitelně složité projekty ve špičkové kvalitě. I dnes, když děláme velké projekty, například továrny v Rusku mající třeba 250 000m2, nebo fabriky v Srbsku nebo Polsku, tak Bilfinger Tebodin Česká republika je do toho zapojen, protože Češi dokážou tyto projekty velmi efektivně a kvalitně udělat. Naše know-how ale uplatňujeme pouze v zahraničí, protože v Česku se investuje buď do silnic, nebo se neinvestuje vůbec. Ale jak jsem už říkal – pevně doufám, že se to brzy změní.