Předloni vláda přistoupila k razantnímu omezení dostupnosti investičních pobídek. Ty přestaly být dostupné pro řadu investic, které do té doby Česká republika běžně lákala a podporovala. To nemusí být nezbytně špatná zpráva. Národní hospodářství nepochybně v posledních letech udělalo velký skok na cestě k ekonomice s vyšší přidanou hodnotou. A mělo by tedy lákat investory, kteří zapadají do našich představ o ekonomice 20. let tohoto (a nikoliv minulého) století.
Vliv covidu
Bohužel se ale stalo to, co nebyla velká část společnosti včetně její odborné části ochotna slyšet. Bavíme se o předcovidové době, která se vyznačovala fakticky nulovou nezaměstnaností, a tedy bojem o pracovní sílu za každou cenu. Zatímco destruktivní fáze, tedy eliminace značné části žadatelů, byla úspěšně dokončena, ta konstruktivní zatím dotažena nebyla. Stát si stále dostatečně nevyjasnil, co by vlastně podporovat chtěl. Ano, určitý základ nadefinován byl. Je to ale pouze torzo toho, co by stát mohl chtít, poplatné právě době „všeobecného blahobytu“.
Určitý náznak posunu, který ale spíše potvrzuje výše uvedené, pak nastal na podzim, kdy se vstupní dveře pootevřely pro určitý okruh strategických produktů. Dosti úzce vymezený a poplatný právě covidovému zájmu o vše zdravotnické. Ale všechny ostatní sektory zatím čekají bez povšimnutí v pozadí. Protože chyběla naléhavá potřeba něco měnit.
Ano, v ostatních sektorech nenajdeme tak bezprecedentní potřebu rychle a ve velkém množství začít produkovat něco, o co ještě před pár lety či dokonce měsíci byl zájem naprosto mizivý. Ale potřebu reagovat na nové trendy určitě ano. Třeba elektromobilitu, kde nám ujíždí vysokorychlostní vlak, do kterého svůj vagónek dokázala připojit řada dalších zemí včetně Polska i Maďarska. My ale stále čekáme na nádraží vedlejší tratě, na kterou se tento vlak ani nedostane.
Regiony a investiční pobídky
Je faktem, že podmínky jsou nastaveny tak, že ve většině regionů stát nemá šanci podpořit investičními pobídkami projekty, o které by hodně stál a které by považoval za opravdu zásadní pro další rozvoj ekonomiky. Podmínky nastavené současnou legislativou umožní jejich podporu jen v postižených regionech, kde ale často nenachází odpovídající infrastrukturu nebo třeba jen dostatečně velký pozemek schopný investici pojmout. Naopak v nepostižených regionech nejsou klíčoví investoři připraveni se zavázat ke kritériím, které po nich stát požaduje, aniž by měli předtím možnost si podnikání u nás vyzkoušet. A pokud by přece jen, třeba díky své předchozí investici v České republice, byli schopni toto vyhodnotit, zcela určitě nejsou připraveni čekat půl roku až rok na to, zda jim vláda vůbec pobídky schválí. A to už vůbec nemluvím o neochotě poskytnout „Nej“ projektům individuální podporu, ta se v České republice na rozdíl od okolních zemí v posledních letech prakticky nepoužila.
Tedy projekty, o které by stát chtěl a měl bojovat, o Českou republiku zavadí pouze letmým pohledem a nedostanou se ani do finálního výběru. S vaničkou jsme vylili i dítě.
Pobídkový efekt pro investice, které jsou zásadní pro rozvoj české ekonomiky
V současném pojetí investiční pobídky zcela ztrácí svůj hlavní význam. Tedy pobídnout investora k tomu, aby svůj projekt umístil právě v České republice nebo konkrétním regionu.
Je tedy zcela namístě zvážit úpravu pravidel tak, aby pobídkový efekt pomohl České republice přilákat právě ty investice s velkým „I“. Takové, které jsou zásadní pro další rozvoj české ekonomiky, mají vysoký multiplikační efekt a mají potenciál na sebe v dalších letech nabalit další investice a činnosti s vyšší přidanou hodnotou. A je také úlohou státu si říci, jaké projekty by to měly být.